Základna

Představujeme naši novou základnu

Novomlýnská vodárenská věž, která je součástí základny dobrovolných hasičů, je poprvé ve své více než 350-leté historii díky dobrovolným hasičům přístupná veřejnosti. Po zbytek roku 2011 lze prohlídku věže objednat zasláním požadavku na info@hasicipraha1.cz , od jara 2012 bude potom věž přístupná každou neděli – návštěvní hodiny zveřejníme na této webové stránce. Níže si můžete přečíst několik zajímavostí vztahujících se k historii vodárenských věží na tomto místě v minulosti stojících a k věži.

Novomlýnská vodárenská věž zvaná též Dolní novoměstská nebo Petrská je historická vodárenská věž nalézající se v Praze 1 v Petrské čtvrti asi 100 metrů od pravého břehu řeky Vltavy nedaleko od jižního vyústění Štefánikova mostu v místě bývalých pražských Nových mlýnů (odtud pak její název). Jedná se o velkou vodárenskou stavbu, jenž kdysi zásobovala vodou z Vltavy dolní část Nového města pražského. Tak jako i u jiných pražských vodárenských věží zde již ve středověku stála věž dřevěná, první zmínka o ní pochází z roku 1484. Dřevěná věž byla patrně několikrát poškozena požárem (požáry vodárenských věží byly dost časté zejména díky zimnímu rozmrazování zamrzlého vodovodního potrubí pomocí otevřeného ohně). Proto zde byla v letech 1602 až 1606 vybudována pozdně renesanční bohatě zdobená kamenná věž, v horní části opatřená vyhlídkovou terasou (tzv. lusthausem), jenž ale byla v letech 1655 těžce poškozena povodní, část věže se zřítila do vody. Na zbytcích z této věže pak byla v roce 1658-1660 postavena věž dnešní tentokrát již v barokním slohu. Věž samotná se původně nalézala přímo na břehu řeky Vltavy, její dnešní poloha je dána jednak historickými říčními naplaveninami – tedy přírodními změnami v korytě řeky, dále také tím, že došlo k regulaci břehů a výstavbě pražských náplavek, což způsobilo dnešní polohu věže (jako jediná z historických vodárenských věží prakticky nestojí přímo na břehu řeky). Svému původnímu účelu věž přestala sloužit v roce 1877, přilehlá vodárna pak v roce 1910. Věž má šest pater a je obložena z vnějšku pískovcovými kvádry, na fasádě v horním patře jsou jasně viditelná tři okna. Výška, kterou musí překonat návštěvník činí 30 metrů, vrchol střechy se tyčí 42 metrů nad přilehlou komunikací. (zdroj: wikipedie.cz)

V 70. a 80. letech areál sloužil jako sběrna sběrných surovin. Osobně jsem sem mnohokrát přivezl starý papír, i když v Rámové nebo Kamzíkově byl personál vůči školákům přátelštější a častěji nás podaroval ústřižky potvrzujícími odevzdání sběru, které zde zanechal některý důchodce před námi. Pozůstatky po této náplni jsme nalezli i po desítkách let ve vodárenské věži, kde jsme objevili pohřebiště starých pneumatik.

Bez zajímavosti není ani moderní vývoj vlastnických práv k pozemku parc. č. 333 Nové Město, na němž věž a sousedící areál stojí. Podle zápisu z roku 1875 bylo vloženo vlastnické právo na obec královské hlavní město Praha, v roce 1954 potom byl změněn vlastník na českolsovenský stát – Ústřední národní výbor hl. m.Prahy. Národní výbor dal věž do správy Pražské informační službě. Ta převádí správu v roce 1967 na další organizaci národního výboru Útvar hlavního architekta města Prahy. Zajímavé je odůvodnění: „Prostory věže slouží k archivním účelům Útvaru hlav. Architekta hl.m.Prahy. Z tohoto důvodu nemůže být využita pro účely PIS, nehledě k tomu, že věž nepatří mezi hist. významné objekty a postrádá i po jiných stránkách jakoukoli přitažlivost (rozhled apod.)“ Útvar hlavního architekta v roce 1982 převádí správu na výbor Socialistického svazu mládeže fakulty stavební ČVUT, směr ekonomika. Tento pak záhy po revoluci v roce 1990 převádí – tentokrát již vlastnictví (!!!) – BEZPLATNĚ na Nezávislou výtvarnou skupinu, která je jako dobrovolná organizace založena jen pár dní před tímto převodem. Nezávislá výtvarná skupina pak prodává areál s vodárenskou věží Ing.Robertu Šimarkovi za 480.000,- Kč, kupní cena byla uhrazena bezplatným užíváním nebytových prostor po dobu 4 let. V devadesátých letech se hl.m.Praha jalo obhajovat svá vlastnická práva ke svému historickému majetku a po letech soudních sporů se podařilo soudně vlastnictví vodárenské věže i s pozemkem obhájit, když za stěžejní moment lze považovat rozhodnutí soudu ohledně neplatnosti převodu z roku 1990. SSM neměl podle rozhodnutí soudu právo s majetkem nakládat. Vzhledem k tomu, že se tak k 11. květnu 1990 nemovitosti nacházely ve vlastnictví státu, obec hl. m. Praha obhájila své vlastnictví a rozsudek nabyl právní moci dne 19. 4. 2000. Městu se však podařilo z Ing. Šimarka věž dostat až v roce 2002, a to cestou exekuce. Zde se začala historie opakovat. Hl. m. Praha opět svěřilo areál do správy Pražské informační službě. Stalo se tak právě v období, kdy věž i areál byly zasaženy povodní. Po vysušení byl areál využíván pro uskladnění tiskovin PIS a věž zela prázdnotou. K 1. červnu 2011 věž a část skladů získalo od PIS do užívání občanské sdružení Sbor dobrovolných hasičů Praha 1.

Několik slov k budoucnosti
Interiér věže byl hasiči vyčištěn, opraven, otvory byly zaskleny, aby již dále do interiéru nezatékalo. Bylo zajištěno odkanalizování vody, která při každém dešti zatékala do interiéru pod vstupními dveřmi – vstup je položen 60cm pod úrovní okolního prostranství a navíc sem stéká voda z části střechy, která není opatřena okapy. Po každém dešti tak ve věži stály desítky litrů vody, než se částečně vsákly, převážně se však musely odpařit. Enormně tím trpěly původní vstupní dveře pocházející ze 17. století. Hasiči nechali vyrobit věrnou kopii a původní dveře byly šetrně umístěny v interiéru – ve stavu, ve kterém se dochovaly. Došlo k vyspravení omítek a celý interiér byl vymalován. Byla zajištěna komplexní výměna elektrických rozvodů v původních trasách a provozuschopnost byla ověřena revizní zprávou.

Sbor dobrovolných hasičů bude zajišťovat prohlídky věže pro veřejnost. Ve vnitřních prostorách – čtyřech komorách vzniklých přestropením původní šachty vodárenské věže – bude instalována expozice věnující se dobrovolným hasičským sborům na území Prahy, působení hasičů na území Prahy 1 a malé hasičské muzeum. Věříme, že se tak stane v průběhu 2 let – nyní sháníme kurátora, který by se tohoto úkolu ujal.